Dovolím si napsat, jak vnímám deprese na základě zkušeností z praxe s depresivními klienty... Deprese (v případě, kdy je alespoň částečně pod kontrolou), je opravitelná. Mnozí se zaměřují jen na její příznaky a důsledky a nikoliv na příčinu. Neznáme-li ale příčinu, nemáme jinou šanci než potlačovat příznaky.
Mnoho postřehů autora webu je věcně pravdivých, ale cílem a velmi zásadním by mohla být obyčejná představa života bez depresí. Neumíme-li si něco byť jen představit, nedokážeme o tom ani následně přemýšlet a tím i myšlenkami dopomoci ve změně nepříznivé či již nevyhovující reality.
Máš-li Cíl, Cesta se objeví.
Píši Vám tato slova proto, že se doba pomalu mění a ne každý lékař jen automaticky opakovaně předepisuje medikaci a ne každý člověk, trpící depresemi, se vzdává představy o trochu jiném životě...
Budete-li má slova vnímat jako spam, tak je v klidu vymažte.
Držím Vám všem palce!

Dobrý den, určitě to nebudu brát jako spam, jsem rád, že někdo popsal i jiný úhel pohledu. Lépe pak člověk hledá to co potřebuje slyšet. Ano s těmi příznaky a důsledky máte pravdu, to je co se zde snažím popisovat, aby si lidi uvědomili, že to neni o té unavě a smutku atd, ale o tom, jak žijí. Co je sklamalo, schodilo nazem atd.
Myslím si, že je hodně duležité mít cíl. A to je právě pak o tom dělat to co člověka baví a naplnuje. Má to pak pro toho člověka nějaký smysl a tim pádem cíl, ale duležité také je, že pokud se cíl neuskuteční za nějakou časovou dobu, tak člověk nesmí ztrácet naději, ale hledat cestu dál, jak si svuj sen naplnit :) Děkuji za příspěvek a přejí krásné dny :)

Přesně tak. Jako alternativní profesionál se stále častěji s tím, jak je stále lehčí pomocí psychofarmak léčit důsledky nejen depresí, ale prevence i vlastní návrat k naší podstatě, tj. životu bez depresí v katalogizaci typu F něco je obtížnější a obtížnější.
Protože spolupracuji s psychiatry minimálně z hlediska upřesnění diagnozy a případné úpravy medikace, tak vím i to, že prostě nemají prostor k intenzivní práci s klienty, kteří mají depresi jen jako nevyhnutelný důsledek jejich předcházejících zkušeností a zážitků, častokrát pramenících už v prenatálním období.
Nevnímám se jako spasitel, který objevuje něco nepoznaného, jen se snažím prokousávat hlouběji. Velmi jasně rozumím i tomu, že mnozí z nás, dospělých, prostě nemají již tu možnost nezažít osobně ono "hluboké smutno". Co mne ale naplňuje a dává smysl mému počínání, je to, že už kvůli našim dětem se vyplatí vidět deprese v mnohem delším časovém horizontu, než je obvyklé.
Pokud ať stávající či budoucí rodič pochopí význam otevřené podpory v určitých hranicích v jedinečnosti každého z nás, tak tím i minimalizuje potenciální negativní vliv na budoucnost mnoha dalších generací...
Psychofarmaka jsou důležitá a mnohdy jedině ona udrží integritu jedince v krizovém období pohromadě.
Ale zkoušejme jít ještě dále...
Chce to čas, určité náklady a trpělivost. Stejně jako vše, co má nějakou hodnotu.
Vaši odpověď si dovolím rozšířit ještě o jeden pohled...
"Opravit" můžeme jen to, co známe, jak funguje. Zde je častý zádrhel a to, co chybí k úspěšnému odstranění negativních aspektů, jsou i prakticky využitelné informace a podpora. To není v silách a možnostech mnoha lidí na obou stranách.
Prostě nestačí mít jen cíl a jasno v tom, co nám v minulosti nesedlo, nevyhovovalo, zklamalo nás... Ať trauma či frustrace, těm se prostě nevyhneme...
Píši zde úmyslně "my", protože jsem jeden z Vás a stejně tak se učíme od sebe vzájemně. Nebýt Vás, lidí se zkušeností s depresemi, nebyl bych ani ten, který se snaží o jejich opravování tak, aby byly pochopeny až na dřeň a jejich podstatu.
Děkuji Vám za možnost zde napsat i můj pohled na věc.

Ano, máte ve všem pravdu. Je to právě tak, že všechno ze vším souvisí. Lidé si myslí, že ne, že se každý problém týka jenom jednoho člověka, ale všechno je hodně provázané jedno z druhým. Náš svět, vesmír, je jedno velké puzzle, které ale do sebe zapadá. Př. jak píšete s těmi rodiči a zrovna se nabízí i dotaz ohledně holčiny a její umrtích v rodině. To je podstatné si taky uvědomit. Jako nejlehčí způsob jsem našel, dělat věci tak jak by jsme je v duši chtěli dělat, ale je možné, že ještě jí neumíme vnímat, natož poslouchat. Je to řečeno hodně obecně, ale je to každého základ a podstata, ke které by se měl každý dostat během toho života a tím si odpovědět na hodně otázek :)

Na Vaše naznačení dotazu mohu zde odpovědět jen obecně.
Budeme-li vnímat tragedii jen jako "Cestu" jedince, nemůžeme se účinně bránit jejímu případnému opakování v budoucnosti. Z Vašeho dotazu není jasné, zda se úmrtí týkalo holčiny nebo někoho z její rodiny.
Obvykle se v těchto případech ukáže, že určitá patologie/odlišnost (jsme v Evropě a nikoliv v Japonsku, kde je toto chápáno odlišněji) provází rodinu po několik generací. Jedná se tedy opakování zažitých vzorců chování i typu reakce, předávaná mezigeneračně.
Vámi popisovaný "nejlehčí" způsob terapie nebo autoterapie je ve své podstatě velmi náročný. Pro jeho úspěšnost je vhodné nejprve "duši" zmapovat, najít její silná i slabá místa a následně řídit rizika z toho vyplývající. Znám osobně několik případů, kdy si lidé dokázali poradit bez odborné pomoci nebo podpory, ale nepatří k těm nejčastějším. Bohužel.
Obecně mohu napsat, že pokud nedokážeme v sobě najít naši osobní jedinečnost, ať sami nebo s pomocí, tak se neubráníme určitému "opakování vybraných! aspektů" života našich rodičů nebo těch příbuzných před nimi.
Mezigenerační a opakované vzorce chování nebo obyčejného přemýšlení jsou totiž silnější, než se zdá. Ale i s tím se dá pracovat a je to hodně zajímavé dobrodružství, kde nejde prohrát :-)

Krásně popsaný problém nás všech. Neustálý koloběh, stále se opakující situace, vždy stejné pocity, a stále stejný způsob řešení – hlavou. Při čtení části "hlava vs. srdce" mi došla moje reakce, kdy jsem v první chvíli měla potřebu, opravit veškeré gramatické chyby a slovosled textu a při tom přemýšlení jsem úplně přestala pociťovat to, co mi text říkal. Hodnotila jsem myslí, která v první chvíli přehlušila hlas srdce :). Člověk má tendenci hodnotit dle naučených pravidel - chyba každého, kdo není dosti odvážný, tato svazující pravidla opustit. Opravdu moc pěkně napsané :)