Sdělení

Rád bych zde napsal svůj postřeh, kterého jsem si všiml po pár zkušenostech s lidmi, kteří mi napsali a už neodepsali. Dlouho jsem si řikal proč? Přišel jsem na jednu zajmavou věc, kterou jsem si dříve hodně prožíval, ale už na ní zapomněl. A ta věc je ta, že všichni čekají, že jim řeknu zázračnou věc a druhý den se probudí štastní. Přesně tak jak jsem to očekával já a že už budu jenom štastný a spokojený. Problém je v tom, že místo něčeho zajmavého se odemne dozvíte jenom to, že je třeba na sobě trochu zapracovat, trochu změnit pohled na věc, připustit si některé věci k tělu a začít něco dělat. A jsme u kamene úrazu, protože zde najednou cesta pro okamžitý úspěch končí a začiná těžká práce a rozhodování se, které je na nich a ne na mě. Ale bohužel s tím, já už více dělat neumím. Umím poradit dále pokud někdo chce opravdu problém vyřešit, ale mám pocit, že jediné co se stane je to, že narazí na další problém a ne na uspěch. Úspěch totiž vzniká pokud problém začneme opravdu řešit. Všimněte si kolik let žijete v neúspěchu a trápení a chtěli by jste zázračnou pilulku a ráno se probudili štastní, ale tak to neni, je za tim práce a jenom práce. A kdo nechce na sobě pracovat, tak se pak nemuže spoléhat na to, že se něco jen tak obrátí k lepšímu. Měli bychom si uvědomit, že za problémem, který řešíme se skrývá další. Málo kdy se stává, že hlubší problém vyřešíte hned. Protože opravdu ty hluboké jsou ve Vás pořádně zakořeněny a když říkám pořádně tak pořádně. Proto se nemužete divit, že když se odhodláte napsat nebo problém řešit, že ho vyřešíte okamžitě, že Vám na to dám nějaký trik, tak to nefunguje a nikdy nebude. Takže pokud narazíte na další problém, řeště ho se stejnou odvahou jako jste se odhodlali, že budete řešit ten první. Jenom tak mužete dosáhnout výsledku a postupu. Je to jako ruské babičky, které jsou vložené jedné do druhé. Pokud chcete objevit tu nejmenší musíte otevřít všechny, ne pouze první. Takže neberte další problém jako problém nebo neuspěch či zklamání, ale jako výzvu, že jsem šel na ten problém s nějakým cílem a je potřeba vytrvat, ikdyž to bolí a je to opravdu těžké, ale sami víte co Vás tíží a trápí, tak začněte odkrývat babičky a hledejte přesný zdroj problému, protože ve většině případech vyřešením problému se Vám hned důvod problému neukáže a já Vám dokážu pomoci v tom, kde se problém může zkrývat, ale pokud se zaseknete nad prvním nezdarem a už mi prostě neodepíšete, nezeptáte se na další věci, které Vás napadají a jenom proto, že si myslíte, že je to blbost, těžko dostanete odpověd. Musí nastat akce, aby byla reakce. Oheň se Vám nerozhoří, když neškrtnete zápalkou.

          Deprese z mého pohledu jak je vidím já

Po mých letitých zkušenostech jsem dospěl k dalšímu závěru. Deprese pokud jí přirovnám k věčné úzkosti-smutku, stavu na umření. Tak podle mého názoru začne vznikat už dávno předtím, než nám ji diagnostikuje doktor. A kdy už nemáme sílu ani vstát z postele. Pokud už z počátku nevnímáme své tělo, pocity, které nám jasně říkají, hele nejsi v pohodě, převládá v tobě více nespokojenosti než spokojenosti, tak je to první varování, hele začni řešit problémy, začni na ně hledat odpovědi, změn své myšlení, podívej se na věc z jiného úhlu. Problém je v tom, že je nám dáno vidět jeden úhel pohledu a to nejčastěji jak mít ten vysněný klid. Problém je v tom, že klid nastane ve schvíli až pochopíme proč nám ten neklid vznikl. Někdo Vám vysype odpověd z rukávu, ale jste po té odpovědi klidnější? Pokud ne tak to není správná odpověd. Abychom nalezli správnou odpověď měli bychom konat.

Vysvětlím to na tomto příkladu: Dostanete žízeň, teď si představte, že jste na chatě, kde není pitná voda. Je to první problém na vyřešení. Jelikož bez vody vydržíme pár dní, s našim problémem vydržíme i několik desetiletí. Takže nám nezbývá než se zvednout z postele a dojet si pro vodu. Jenže nastává další problém, venku je zima a my ležíme příjemně v posteli a sere nás, že musíme vstát do toho mrazu a jet autem pro vodu. To je docela problém, těch problému je najednou více a ještě další vznikne, když zjistíte, že máte jenom platební kartu a v malém obchůdku karty neberou, tak na to by se člověk vykašlal a šel by si nejraději lehnout. Jenže v případě žízně se z nějakého dovodu do toho krámku odeberete. V případě problému v životě by jste se jenom otočili na druhou stranu a pokračovali ve spánku, proč? Vidite tyto dva rozdílné přístupy? Takže žízeň Vás donutí vstát, obleci se teple, jit k autu, sjet do města do bankomatu a zase zpět do krámku a tam si koupit tu vodu. Podívejte se kolik úkonu se muselo provést, aby jste se jenom napili. V době depresí je to ohromné přemáhání. Jenže co se stane, když se napijete té vody, příde klid, spokojenost, podrážděnost odejde a i ta agrese na to auto, že musíte vstat, že si musíte rozměnit atd. A možná příde i radost z toho, že jste si vlastně udělali takový malý výlet pro vodu a ještě jako bombonek na dortu byla ta voda, která Vás naplnila jak fyzicky tak duševně.

Tímto příkladem jsem chtěl ukázat, jak moc je důležité konat i za cenu ztráty, nechuti, agrese, podrážděnosti atd. Teď si představme, že máme problém na řešení a my místo ho řešit ho zaspíme nebo hodíme pod koberec. Časem nás začne tak dráždit, že z toho začneme být unaveni a začneme hledat klid, kam se uklidit, aby přišlo to ticho a nemuseli jsme na ten problém myslet nebo ho řešit, odpočinout si od světa. Jsme neveselí, smutní, zklamáni z celé situace, jenže zklamaní by jsme měli být pouze jenom ze sebe, protože mi moc dobře víme co máme udělat ve většině případech, ale své sny, plány nerealizujem, nekonáme, tím pádem nemužem mít ani radost ze života. Ustrunuli jsme v místě, jenže život to je pohyb, jak duševní tak fyzický, to je to konání.

Tou pohodlností bych nazval: věčné hledání klidu - odpočinku od světa. A jelikož se nerealizujem - nekonáme, tak nepřichází radost z konání i přes nějaké ty neuspěchy, které k životu patří. K tomu se pak přidají i následné strachy, které nám pomáhají v nerealizaci a tím pádem neradosti a tim pádem pokračujem v hledání odpočinku - klidu a kolečko se uzavírá.