Toto muže být náš zdroj depresí, který nechápem a nevíme co se vlastně děje, co je to za tu bolest. Kdyby někdo chtěl bližší vysvětlení dejte vědět.
Sergej Lazarev přednáška 28.3.2014 Moskva
Musíme pochopit, že jsme člověk milující, duše milující a ne člověk myslicí ani člověk fyzický. Když člověk z úrovně těla přechází na úroveň ducha,
může to vypadat jako rozpad všeho: ztráta zaměstnání, zdraví, rodiny...
Musíme přestat se urážet na Boha, nenávidět svůj osud, nenávidět sebe. Jakmile stížnosti k Bohu, osudu a k sobě zůstanou, nemůžeme přejít z
úrovně ducha na úroveň duši...
Musíme projít etapy transformace duše. Přechod je dost bolestivý, protože musíme změnit svoji povahu, charakter. A to je proces dlouhodobý a
dost bolestivý. Abychom změnili charakter, musíme pocítit, že jsme bezmocní, odpoutat se ode všech připoutanosti, protože připoutanost nám
neumožňuje se měnit a naladit se na lásku - na lásku znamená pocítit svoje potřeby, to co si opravdu přejem a jak opravdu chcem konat a dělat věci tak jak cítíme a přitom i cítíme, že je to tak správně bez agrese, litosti, smutku atd. Prostě bez emocí pro nás nevyhovujících, jenom s laskou a s pocitem, že je nám dobře u srdce. Nakolik jsme schopní v duši udržet lásku, nakolik jsme schopní se oprostit ode všech připoutanosti,
nakolik jsme připravení ke ztrátě, oběti, natolik lehčeji a snadněji prochází tento proces transformace duše...
Člověk fyzický může závidět, nenávidět, zabíjet, okrádat – to je pro něj přirozené. Člověk duchovní okrádat a zabíjet nebude, ale bude závidět, mstít,
odsuzovat, ovládat, utlačovat. Pro člověka fyzického konflikt je prostě někoho zabit, tak pro duchovního člověka konflikt je ovládat a zdeptat,
potlačit druhého. A pro duševního člověka, to je umění se domluvit, sjednotit se a spolu vyřešit problém. A pro svatého se konflikt řeší, když
jenom vzniká. Takže ani ke konfliktu nedochází. A na úrovní syna Božího se konflikt řeší za několik let do jeho možného vzniku.
Pokud směřujeme cestou k Bohu, umocňujeme lásky v duši, měníme svůj charakter, pak se mění i naše okolí. Ztrácíme zaměstnání, které už nám
nevyhovuje, ztrácíme majetek, peníze, když nám brání v rozvoji, ztrácíme partnera, bortí se nám rodiny, protože už jsme jiní a už nepomáhají nám
rozvíjet svou duši, ale spíše stagnujeme, hroutí se náš osud a budoucnost ale ve skutečnosti se čísti a obnovuje. A pokud to vše přijímáme,
přestáváme ještě více záviset na všem, a najednou pociťujeme, že jsme šťastní a naše srdce je přeplněno láskou, jsme uvnitř spokojení a klidní,
a tento vnitřní pocit nezávisí na tom, co se s námi děje v reálu – může se nám hroutit všechno, ale my zůstáváme klidní a vyrovnání. Teprve pak
začínáme psát svůj nový osud a budoucnost a začneme přitahovat lidí, kteří jsou stejní jako my – partnera, přátelé, kamarádí, kolegy. Mění se
také naše rodiče a dětí...
Sergej Lazarev přednáška 28.3.2014 Moskva
Musíme pochopit, že jsme člověk milující, duše milující a ne člověk myslicí ani člověk fyzický. Když člověk z úrovně těla přechází na úroveň ducha,
může to vypadat jako rozpad všeho: ztráta zaměstnání, zdraví, rodiny...
Musíme přestat se urážet na Boha, nenávidět svůj osud, nenávidět sebe. Jakmile stížnosti k Bohu, osudu a k sobě zůstanou, nemůžeme přejít z
úrovně ducha na úroveň duši...
Musíme projít etapy transformace duše. Přechod je dost bolestivý, protože musíme změnit svoji povahu, charakter. A to je proces dlouhodobý a
dost bolestivý. Abychom změnili charakter, musíme pocítit, že jsme bezmocní, odpoutat se ode všech připoutanosti, protože připoutanost nám
neumožňuje se měnit a naladit se na lásku - na lásku znamená pocítit svoje potřeby, to co si opravdu přejem a jak opravdu chcem konat a dělat věci tak jak cítíme a přitom i cítíme, že je to tak správně bez agrese, litosti, smutku atd. Prostě bez emocí pro nás nevyhovujících, jenom s laskou a s pocitem, že je nám dobře u srdce. Nakolik jsme schopní v duši udržet lásku, nakolik jsme schopní se oprostit ode všech připoutanosti,
nakolik jsme připravení ke ztrátě, oběti, natolik lehčeji a snadněji prochází tento proces transformace duše...
Člověk fyzický může závidět, nenávidět, zabíjet, okrádat – to je pro něj přirozené. Člověk duchovní okrádat a zabíjet nebude, ale bude závidět, mstít,
odsuzovat, ovládat, utlačovat. Pro člověka fyzického konflikt je prostě někoho zabit, tak pro duchovního člověka konflikt je ovládat a zdeptat,
potlačit druhého. A pro duševního člověka, to je umění se domluvit, sjednotit se a spolu vyřešit problém. A pro svatého se konflikt řeší, když
jenom vzniká. Takže ani ke konfliktu nedochází. A na úrovní syna Božího se konflikt řeší za několik let do jeho možného vzniku.
Pokud směřujeme cestou k Bohu, umocňujeme lásky v duši, měníme svůj charakter, pak se mění i naše okolí. Ztrácíme zaměstnání, které už nám
nevyhovuje, ztrácíme majetek, peníze, když nám brání v rozvoji, ztrácíme partnera, bortí se nám rodiny, protože už jsme jiní a už nepomáhají nám
rozvíjet svou duši, ale spíše stagnujeme, hroutí se náš osud a budoucnost ale ve skutečnosti se čísti a obnovuje. A pokud to vše přijímáme,
přestáváme ještě více záviset na všem, a najednou pociťujeme, že jsme šťastní a naše srdce je přeplněno láskou, jsme uvnitř spokojení a klidní,
a tento vnitřní pocit nezávisí na tom, co se s námi děje v reálu – může se nám hroutit všechno, ale my zůstáváme klidní a vyrovnání. Teprve pak
začínáme psát svůj nový osud a budoucnost a začneme přitahovat lidí, kteří jsou stejní jako my – partnera, přátelé, kamarádí, kolegy. Mění se
také naše rodiče a dětí...