Emoce a prožívání

Emoce. Co to jsou emoce? Jak na emoce? Jak se zbavit emocí? Co s emocemi? Co nám říkají emoce? Emoce jsou, dalo by se říci v jednoduchosti, naše nezvládnuté situace v životě. Ale tím se nemusíme trápit, vysvětlím později. Emoce, jak se říká, je důležité zvládat, být asertivní :). To ano, ale ne uměle. Ve smyslu: „Hele, měl bys být míň výbušný!“ nebo „Nebuď tak citlivej!“. To je špatně. Emoce vznikají na základě dřívějších zkušeností, jak v prenatálu, v dětství, tak v dospívání. Jak to, že někdo u filmu brečí a někdo ne? Jak to, že někdo je citlivější a někdo ne? Je to o tom, čím jsme si v životě prošli. Co naše hlava uznala za pravdu a tu pravdu si uložila s danou emocí a pokaždé při této situaci z Vás vyskočí tomu podobná emoce. To, že Vám někdo řekne „Nebuď tak výbušný“, neříká „Změn své chování“, i když to všichni tak chápou. Znamená to pouze to, že byste se nad tím měli zamyslet. Sami tak určitě v té situaci můžete pocítit, že to nebylo správné jednání, ale jednáni v afektu, protože jste na tuto situaci nebyly patřičně vychování, připraveni. Teď jde jenom o to, se nad sebou zamyslet, proč pořád vybuchuju a jestli je pro mne ten důvod tak podstatný, abych tak reagoval? Je to zase k zamyšlení se sami nad sebou a rozebrání celé situace dopodrobna. A popřípadě si v klidu o tom s dotyčným i popovídat. To je pouze signál od daného člověka, na který byste se měli nebo mohli zaměřit.

To, že emoci prožijete naplno, vyřvete se, vybrečíte se, dalo by se říct od srdce, je nejlepší co můžete udělat. Taky se s přítelkyní pohádáme, no spíš se na sebe vyřveme, když je problém :), ale s tím rozdílem, že už víme, že si to nebereme osobně. Že to co mi vadí, je můj problém, a že jsem svojí zlost nepolknul. Nepolknul, znamená, vypustil jsem jí ze svého nitra, udělal jsem to tak, jak jsem to cítil. On pak přijde neuvěřitelný klid, když se upřimně vyřveme (nebo vybrečíme) a pak si jenom v tom klidu sedneme a popovídáme si, co nás vlastně trápí, co spustilo naší reakci zlosti. Neurazíme se, protože víme, že to jsou naše problémy, bloky, které nám v dané situaci vyplavaly na povrch a které si musíme vyřešit. Povídáním si v klidu s otevřeným srdcem a upřimnou komunikací si takto můžem na hodně věcí přijít. Nejspíše u toho budeme cítit vnitřní bolest. Tato bolest je způsobena naším vnitřním trápením, které mohlo být zapříčiněné, nějakou nepříjemnou zkušeností v minulosti. A jelikož proces uzdravení přichází srkze bolest - nemoc, nemůžeme tyto ozdravující se procesy brát jako něco špatného, co do života nepatří. Protože jak se říká, něco špatné je k něčemu dobré. Nic před druhým neskrýváme a nebereme si osobně, protože víme, že jeden druhého léčíme, ne že ho ničíme, pošpiňujeme, schazujem či trápíme.

Když má někdo ve Vašem okolí problém, tak mu pomůžeme, popovídáme si a neberem si to osobně. A stejně tak byste to měli brát i Vy v opačném případě.

Abych se vrátil k vypouštění - uvolňování emocí. Proč jí vypouštět, když jí ještě nemáme zvládnutou?

Nevypuštěná emoce se uloží v nás v podobě čehokoliv, napětí, stresu, lítosti, smutku atd. Pokud emoci zadržujeme a pokud to trvá déle, tak pak díky této emoci můžem onemocnět, protože potlačujeme to, co z nás chce ven. Nemoci vyjádřit emoci přispívá ke vzniku nemoci. Je to takový lék na to být svůj, vytlačit ze sebe tu emoci, aby nám neonemocnělo tělo. Někdo chodí na bojová umění, kde uvolňuje svoje emoce, někdo sportuje. Každý dělá něco, co mu vyhovuje, aby se cítil lépe. Ale pokud se to pořád opakuje, například lítost, měli bychom si jí zpracovat, zjistit původ naší lítosti a zapřemýšlet, čeho mi je líto a proč atd. Odpověď můžete částečně najít v kolonce pořád dokola.

Možná jste si všimli, je to vidět hodně na miminkách. Většinou nejsou pořád v klidu a tím, že se ještě neumějí projevit na základě získaných zkušeností jako my, projevují se, jak to cítí - emocionálně, vyřvou se, vybrečí se. Svojí emoci vyjádří bez ostychu a špatného svědomí.

Pokud se rozhodnete emoce řešit, neřešte to, že jste to ještě nezvládli a že to nepomáhá a nefunguje. Všechno má svůj čas. I kdyby to trvalo rok, sami zpětně uvidíte, zda jste pokrok udělali nebo ne. Ale hlavně v klidu a s rozvahou. Berte to spíš jako hru a řekněte si, příště to zkusím jinak :). Ono se tam může objevit zase něco jiného, ale to nevadí, tak to je, protože jste nejspíš ještě nedošli do konečné fáze. Proto říkám, že to klidně muže trval déle :).

" Nevydáš-li toho, co v tobě jest,
   to, co v tobě jest, tě zahubí."
                Evangelium sv.Tomáse

Jestliže si osvojíte tuto jednoduchou biologii. Svépomocná opatření pak přijdou už přirozenou cestou samy od sebe. Všechny děti se rodí se zdravým vztekem, který je součástí boje nebo únikové reakce. Když s námi rodiče špatně zacházejí anebo si nás dostatečně, i když třeba neúmyslně, nevšímají, obvykle nás přinutí, abychom tento náš zdravý vztek potlačili. Žádný rodič nemusí a není perfektní, ale nám zas musí být dovoleno se naštvat. Potlačení hněvu totiž je škodlivější než samotné trauma. Dokonce i obyčejná ukolébavka jako např.: "...Hajej muj andílku, - museli pravděpodobně také potlačovat v dětství svuj vztek, takže tuto kompenzaci zjevně potřebují. Neuvědoměle formujeme vztahy příbuzenské závislosti, jež jsou prakticky odrazem vztahu z našeho dětství, s cílem uvolnění nahromaďeného potlačovaného vzteku a smutku. Mnozí z nás hledali partnery, šéfy a přátele, jež nám připomínali naše rodiče, ale v těchto vztazích šťastní nebyli.

Když je vztek potlačován, toxická množství neuronových přenašeču v mozku ucpou nervové cesty, kde jsou uloženy vzpomínky na naše rodiče. Trauma z dětství si už nepamatujeme. Během pravidelných detoxikačních krizí tyto toxiny, jež vlastně představují nahromaďený potlačovaný vztek, najednou zaplaví jednotlivá neuronová spojení a vyvolají podrážděné nervové symptomy od lehkého pocitu úzkosti, přes vášeň a posedlost až po nekontrolovatelné záchvaty zuřivosti. A jelikož některá spojení jsou ucpána víc, některá míň, k nekontrolovatelnosti dochází zjednodušeně řečeno kontrolou ťemi nesprávnými neurony. Znamená to v praxi, že vztek je namířen např.proti nesprávné osobě, anebo směrován dovnitř jako pocit viny, v extrémních případech může vyústit až v sebevražedné myšlenky. A jsou-li myšlenky a city nesprávně řízeny, mohou se lehce stát blouzněním nebo psychózou. Jenomže souhrn podrážděných nervových symptomu to je detoxikační krize, která je vlastně léčivá. Symptomy jsou jakási stavidla, výpusti nahromaděného potlačovaného hněvu a pakliže je přesměrujeme proti těm, kteří s námi v minulosti opravdu špatně zacházeli, muže se otevřít takových stavidel víc a uzdravení se urychlí. Zlepšování psychické kondice je opakující se proces. Potřeba podpurných prostředku, až závislost, neskončí, dokud nebude u konce i detoxikační proces, protože, jak víme z homeopatie, detoxikační krize přímo podmiňuje potřebu podpurných prostředku.

Samoterapie přináší zlepšení
Během setkání dospělých dětí alkoholiků anebo během experimentální terapie uvolňujeme a přesměrováváme svůj nahromaděný vztek tím, že jej sdílíme se svými "špatnými" rodiči anebo pěstouny. Zlepšení psychického stavu může být uspíšeno, pakliže během těchto seancí pocítíme nával podráždených nervových symptomu jako signál narustajícího vzteku. Spíše než bychom jej potlačili, je lepší procítit strach, uznat jej jako ten prapůvodní vztek, uvolnit jej a přesměrovat. Bušení v hrudi během rozhovoru s nějakou osobou je znakem potlačovaného vzteku vůči našim rodičum. Ten mužeme uvolnit např.mlácením do postele a řvaním na ně. Jenomže my neútočíme na ně, ale na smutek v jejich duši. Kdyby se nám zdálo, že řev by byl příliš hlasitým zpusobem uvolnění, můžeme zkusit hněv přesměrovat tichou promluvou k rodičům ve své mysli. Hlasy našich rodiču nám stále znějí v uších: "Měl by jsi se stydět." a "Ani mi nechoď na oči." a to pomáhá.

Další příznaky, jež signalizují hromaďení vzteku jsou neklid, neurotický strach, návaly náhlé úzkosti, neodbytné myšlenky, bezúčelné chování, posedlost, paranoia a zášť. To všechno jsou příznaky detoxikační krize a příležitosti k uvolnění a přesměrování vzteku. Prociťte strach i ostatní příznaky, dostaňte se až k vzteku a přesměrujte jej. Je velmi důležité přesměrovávat v duchu vztek prakticky během celého dne. Příznaky mohou být výrazem touhy po povzbuzujících prostředcích či už chemických anebo psychologických. Mohou být také ale projevem pocitu viny, nízké sebeúcty anebo dokonce sebevražedných myšlenek; to v případě, je-li hněv směřován dovnitř. Příznaky mohou být také výsledkem mylně nasměrovaného vzteku, zuřivosti anebo agresivního chování vůči někomu, kdo je nevinný, anebo alespoň částečně nevinný.  Je-li vztek v momentální interakci mimořádně intenzivní, jeho velkou část tvoří potlačovaný vztek z předchozího traumatu a měl by být přesměrován na jeho skutečného puvodce. Je to potřebné udělat prostřednictvím přímých setkání anebo terapie a ne si jej vybíjet na někom jiném. Je možné také vybít část mimořádně intenzivního vzteku libovolným způsobem, třeba mlácením do postele a zbylý "přiměřený" vztek pak ventilovat docela klidně. A není přitom vůbec potřebné pamatovat si prožité trauma v detailech. Charakteristiky vzájemně si dost podobných, třeba i ženského a mužského pohlaví, autorit coby původcu hněvu jsou uloženy v nervových spojeních a když na ně budeme během detoxikační krize myslet, uspíší to zlepšení našeho psychického stavu a celý detoxikační proces. Ty osoby mohou být příbuzní, šéfové nebo jiné autority, ale i partneři nebo přátelé. Dokonce i samotného Boha jakožto otcovské instance jsou zakódovány mezi charakteristikami původcu hněvu z minulosti a to nás velmi lehce může přivést i k tomu, naštvat se na samotného Všemohoucího. Jenomže pravý Buh nám pomáhá vyléčit se.

Náladovost se muže ješťe stupnovat, je to však jen stav dočasný
Po stavech vzteku často přichází dobrá nálada, která má silný a rychlý antidepresivní účinek. Neznamená to však, že daná osoba je definitivně v pořádku. Dobrá nálada bývá často vystřídána depresí nebo tzv. drogovým spánkem. Úlevu přináší až další detoxikační krize. Je důležité se vyřvat, nebo vyplakat a uvolnit pocity smutku, které v tomto období mohou být vskutku silné a trvat i celé měsíce. Bolení hlavy, pocení a horečky jsou v tomto období jevem docela obvyklým.

Pozáplavového stavu muže být dosaženo vcelku rychle
Tzv. pozáplavový stav nastává, je-li většina nahromaďeného potlačovaného vzteku uvolněna. Není to nějaké rychlé uzdravení, pouze náhlé zbavení se úzkosti a deprese a konec náhlých změn nálady. Ti, kteří přesměrovali svůj vztek, dosáhli tohoto stavu po několika málo měsících. Tito tzv.pozáplavoví jedinci vykazovali charakteristiky naprosto normálních lidí. Jsou aktivní i když dosti klidní, přátelští i když jsou rádi sami, jsou ochotní, nesmí se na ně však příliš tlačit, bývají zasmušilí, nejsou však v depresi a často prožívají radostné chvilky. Navazují normální "zdravé" vztahy, nemají pocity bezduvodného nutkání a nejsou schopni žádného násilí vyjma sebeobrany. Jsou relaxovaní, lehce usínají a do drogového spánku už neupadají. V práci jsou výkonní a volný čas chtějí trávit zábavnou formou. Zlepšuje se jim krátkodobá paměť a schopnost koncentrace. IQ často prudce stoupá. Vzpomínky na dětství se vracejí bez bolestivých emocí. Proces odpoušťení je mimovolný a přichází přirozenou cestou, potom co napětí z nahromaděného zadržovaného vzteku úplně pomine a do té doby napjaté vztahy k rodičům se často stávají přátelskými. Vztek se omezuje na mírné formy a zahrnuje pouze současné vztahy, přestože se tu a tam zamíchá starý vztek, protože, jako po každé povodni, na dně vždy zůstane nějaký ten starý nános, který nějakou tu dobu přece jen vydrží. To znamená, že úsilí o kontrolu a přesměrování starého vzteku by mělo trvat tak asi rok. Je velmi důležité procitovat vztek a reagovat chladně podle toho, jak si to situace vyžaduje, protože toxické neurony stále mohou naše nervová spojení opět zablokovat a náladovost se objeví znovu.

Zlepšuje se i tělesné zdraví
Toxikóza mozku zapříčiňuje pravidelnou hyper a hypostimulaci mozkového podvěsku a některých dalších kontrolních orgánu, čímž vyvolává některé "vnější" nemoce. Jakmile je detoxikační proces ukončen, psychosomatické, nebo, lépe řečeno, neurogenní, poruchy odeznívají. Tělesné zdraví se rapidně zlepšuje, protože nervová spojení jsou čistá a nervový systém může dělat svou každodenní detoxikační práci. Pakliže nedošlo k nezvratnému fyziologickému poškození, poruchy tělesného zdraví mizí obzvlášťe pak, byly-li provedeny změny v oblasti stravovacích návyku. Lidi v pozáplavovém období obvykle odmítají nekvalitní stravu i podpurné prostředky a obvykle si najdou svou vlastní přirozenou cestu většinou k čisté přírodní stravě. Odmítání podpurných prostředku, rafinovaného cukru, bílého chleba a mléčných výrobků může nápomoci prevenci deprese a neuróz.

Zbavení se škodlivých návyku a subjektivní pocit zdraví jsou trvalé
Po období "přetrvávání nánosu z povodně" následuje období opětovného vybudování normálních citů. Závislost zmizela. Objevuje se udržitelně dobrá nálada, která už není tím prchavým zlepšením stavu těsně po detoxikační krizi, ale skutečným osvobozením se od pocitu úzkosti a tísně. Cítíme se jako znovuzrozeni a chceme milovat a být milováni.

"Vydás-li to, co v tobe jest,
  tím, co vydás, spasen budes."
                Evangelium sv.Tomáse

Poznámka autorky
Podle společenských měřítek jsem nebyla dítě závislé, ale matka mě často nechávala v kolébce pořádne se vyplakat a poslouchat řádení mého otce namířené ne na mě, ale na matku, bratra a sestru.. Naučila jsem se potlačovat svůj oprávněný vztek snad až příliš brzy. Byla jsem prakticky autistické dítě a když mi bylo tak dvacet byla mi diagnostikována schizofrenie a zavřeli mě na čtyři roky do uzavřeného oddělení psychiatrické kliniky. Strávila jsem hodně času ve vypolstrované místnosti v zoufalém boji s těsnými remeny svěrací kazajky nebo jsem směrovala svuj vztek dovnitř a myšlenky na sebevraždu se jen tak rojily. Jednou mě elektrický šok nepřipravil o vědomí a já cítila, jak mi proud prochází tělem. Šílená bolest a hrůza. Bylo to jako na elektrickém křesle, jenže jsem byla naživu. Během následujících 30 let jsem byla postupně umísťována ve více jak dvaceti nemocnicích, mnohokrát rediagnostikována, byly mi snad podány všechny léky, které jenom psychiatrie zná a prodělala celou řadu těžkých závislostí. V 60-ti jsem byla opětovně rediagnostikována s vážnou depresivní poruchou, maniakální depresí a se symptomy Alzheimerovy a Parkinsonovy nemoci. Za celá ta léta jenom jedna jediná sestřička pochopila, co vlastně potřebuji. Jednou ke mne přišla do pokoje, kde jsem ležela přikurtována k lužku, uvolnila řemeny a podala mi podnos od plastových talířu a řekla:"Moje milá a teď s tím třískni o zeď." Kdybych si jen tenkrát dovedla představit na té zdi své rodiče, mohla jsem se začít dávat dokupy. Místo toho jsem chtěla být dále zamčená v těch příšerných špitálech. Nechápala jsem proč, ale tenkrát zapracovala fantazie a já opět byla uvězněná ve své kolébce, jenomže teď jsem měla šanci si vztek na své rodiče už konečně vybít. Jakmile jsem to pochopila a použila autosugesci, začala jsem se velmi rychle zotavovat. A vbrzku taky dosáhla popovodňového stavu.

Odkazy:
(*) Van Winkle, E. The toxic mind, the biology of mental illness and
violence, Medical Hypotheses 2000; 54:146-156
https://www.redirectingselftherapy.com

https://www.gocure.com
https://primal-page.com/toxicmnd.htm
 (***) Janov, A. The Anatomy of Mental Illness. London: Sphere Books Ltd., 1971

Jednoduché vysvětlení nahromaděných emocí, co s nimi a jak na ně

Na všechno je dobré si najít klid. To i sami někdy cítíte, že je toho na Vás hodně a chcete si už od všeho odpočinout. V tom klidu, ale stejně pociťujete, že jste něčím rozrušení, jste v neklidu a cítíte, že byste něco udělali. Vyřvali se, vybrečeli, vyvztekali, atd. Tak to udělejte. Udělejte to, jak to cítíte, protože určitě hned jak s tím začnete, Vám do hlavy vlítne, co způsobilo Váš problém. Tak se vyřvěte na toho člověka, co Vám to způsobil. Představte si tu situaci a dostaňte ze sebe všechno, co v sobě máte. Představte si to sami, tak jak potřebujete, jak to cítíte, abyste ze sebe dostali všechno. Je na Vás, jak to provedete, ale až se vybouříte, dostaví se, jak píšou výše, silný a rychlý antidepresivní účinek. Tak a většinou přijde hodně velké zlepšení stavu, úleva a klid. Jestli ne úplně, něco Vám tam nejspíše zůstalo, ale to nevadí, to neřešte, na to si můžete přijít i později, ono všechno přijde v pravou chvíli.

Po tom co jste se uvolnili, si za úkol zjistěte, co jste ze sebe všechno dostali. Koho se to týkalo, atd. Ono se Vám to totiž bude moci hodit k tomu, abyste se vyvarovali téhle věci, i když Vás potká ještě nejspíše mnohokrát, ale o to nejde, jde o to, že už tímto na sobě pracujete a ten výsledek se už dostaví sám.

To, že jste se dostali do tohoto stavu neklidu, způsobilo to, že jste v daných chvílích, pro Vás přirozených (mozek, mysl), pro duši (srdce) ne, neudělali to, co jste měli udělat, když jste to tak cítili (srdce). To co jste neudělali, jste zjistili z toho úkolu, který jsem Vám zadal. Ono stačí, když to je maličkost, kterou třeba ani nezaregistrujete. To je naprosto normální, ale časem jak na tom budete pracovat, budete si toho více všímat. No a ty maličkosti, se pomalinku, ale jistě kumulují, takže pak stačí kapka a pohár přeteče a odnese to nejspíše člověk, který se Vás jenom na něco zeptal nebo blbě podíval. Vyvalíte na něj tak velkou emoci, díky nashromážděným malým emocím, že toho člověka úplně odrovnáte, jenom kvůli jedné maličkosti. Sami si dokážete představit, co to asi pak způsobí.

Tím jsem chtěl říci, buďte sví a vždy se vyjádřete tak, jak to cítíte. Odstraníte svojí emoci, kterou nepolknete a nebude Vás pak trápit a sžírat. Nebudete muset mít hlavu plnou věcí, nad kterýma budete muset přemýšlet, místo toho, že jste je měli říci hned, tím pádem ještě v klidu a bez té emoce, která se Vám tam pak hromadí a eskaluje a čeká jenom na spouštěč. To, že potlačujeme sebe, svoje emoce a neventilujeme je, nás pak samozřejmě dožene v podobě nemoci fyzické i psychické. Počátek každých depresí, je špatná myšlenka uložená v naší hlavě, které dáváme za pravdu, ale jestli je pravdivá, či ne, nám dá najevo naše okolí a náš zdravotní stav. Může za to taky naše nevědomost o tom, jak to vlastně v univerzu chodí. To, že se říká, že život není procházka růžovou zahradou, je pravda pro lidi, kteří se nezajímají o své bytí. Koukají na materiální hodnoty, to co kdo komu proved a jak se má atd. Žijí tím, co mají kolem sebe. Ale to kolem nás nám neudává cestu, to jsou myšlenky jiných lidí. Vy máte svoje srdce, svoje city, a k tomu více nepotřebujete. Až se začnete poslouchat, bude Vám dobře. Dříve však ne. To, že si někdo lže, že je v pohodě a dělá jak je všechno oukej, ale přitom se rve práškama, nejenže lže druhým, ale lže i sám sobě a z takového člověka si nemůžeme brát příklad. Je to zase jenom to okolí. A takový příklad přece nemůže být náš vzor, i když na oko vypadá v pořádku. Čas jenom ukáže a pak uvidíte, že jste se pletli. Buďte sami sebou a tu růžovou zahradu tu budete mít, ani nevíte jak. Chce to trochu práce na sobě, a dočkáte se toho jako já :). Já jsem přímý důkaz toho, že to tak funguje a budu moc rád, když to budu moci komukoliv před dál :)